V posledních týdnech jsme se s 9.A hodně věnovali poezii, několik básniček jsme přečetli a bavili jsme se o tom, jak jim rozumíme, hráli jsme si na Seiferta i na Nezvala a o těchto dvou i o dalších velikánech české poezie jsme se dozvěděli i nějaká fakta (kdy, co, jak, proč ad.). Písemka na znalost těch informací sice nedopadla nějak oslnivě (průměr třídy 3,2), ale moc mě bavilo poslouchat, jak žáci těm básním rozumějí.
Když jsem jim vysvětloval, co je to sonet, tak jsem frajeřil, že jim během pěti minut nějaký sesmolím. A prý ať jim napíšu sonet o nich. Tak tady je:
Potom mi jedna nejmenovaná žákyně ukazovala báseň, kterou napsala pro svou (jen o tři roky starší) tetu. O pár dní později přišla jiná, že se doma nudila, a tak poezii tvořila – nazvala to Random – a také to byl povedený kousek. Byl jsem poctěn, polichocen a potěšen.
Následně měli psát tu písemku. Přišel jsem do hodiny a prý, že mi napsali báseň. Hlásily se k tomu dvě dívky, ostatní jim prý ale také pomáhali. Říkám: „Co si od toho slibujete?“ „Ale nic, vůbec nic,“ zněla jejich odpověď, „ale rádi bychom Vám ji zarecitovaly,“ švitořily ty dvě. Tak jsem svolil a ony recitovaly. Mazaly mi med kolem úst, jak jsem skvělý a že by to chtělo písemku odložit. Tak jsem znovu svolil a písemku odložil z pátku na pondělí. No, dopadla, jak dopadla. Ale mám zato, že se ta infikace i tak trochu podařila.
